Už kolikrát jsem začínala úplně od znova. Tehdy to ale bylo jiné. Tehdy jsem byla naivní kráva, která si nechtěla připustit mnoho věcí. Teď jsem už řekněme dospělá ženská, která alespoň matně tuší, jak s ní svět může zatřást a čeho se má v životě vyvarovat. Že se nemá vzdávat, držet se svých lidí a nebát se. Nebát se... Držím se toho? Opravdu se nebojím? Připadám si jako Elsa, zavřená ve svém ledovém zámku, držíc na uzdě své pocity (ano, ani mě se to nedaří)... nezkazím tím snad všechno, když rozpoutám nekonečnou zimu a nenechám lásku ať všechno změní? Ať všechno roztaje a já se začnu opět smát? Je dobrý nápad se znovu zamilovat? Jak to říkal Olaf? "Láska je, když upřednostňuješ své potřeby před druhým." nebo tak nějak... Nebylo by lepší zůstat ve svém zámku z ledu, uzavřená před světem, kde nikomu neubližuju? A chci být vůbec sama?
Říct "lubim ťa" byla v tu chvíli naprosto přirozená věc. Láska zahřívá. Opět se vidím ve Frozen. Mám nechat roztát svůj svět? Mám se odpíchnout a poddat se tomu? Nechci znít jako blázen. Lidé by si měli říkat, že se mají rádi. Neměli by to před sebou tajit. Proč je tak těžké k někomu se připoutat, když vám ublížil někdo jiný? A když víte, že vy jste ublížili jemu... Je tam ten strach, který je nutný odbourat. Je tam strach z bolesti. Něco mi říká, že mám ty dveře zavřít a otevřít zcela nové a vejít. Vejít dál do svého nového života, beze strachu, nechat vše za sebou. To je asi vše, co jsem dnes chtěla povědět.
Žádné komentáře:
Okomentovat